Tenhle příspěvek je vlastně blbost – dneska 30.6.2026 jsem řešil 2 věci. Poprvé v životě jsem někoho vyhodil vlastně skoro bez důvodu. A taky jsem si během tohohle dne fotil, co jsem viděl před sebou – nějak jsem potřeboval zahnat ranní křeč v žaludku.
Práce s lidmi
Práce s lidmi je náročná disciplína. Každý, kdo má pod sebou lidi, je rád, když už nemusí být za nikoho zodpovědný. Já jsem po 6 měsících byl dotlačen do situace, kdy jsem musel jednu ze dvou kolegyní propustit pro nadbytečnost.
Trošku dřív, než bych za normálních okolností očekával. Je to těžké, když o druhém víš, že si například pořizuje nové bydlení, stěhuje se, má rodinu nebo jiné závazky. Jen tak z ničeho nic někomu zamávat s životní situací není lehká záležitost.
Dost jsem se toho všeho obával. Nakonec z toho ale nejsem nijak moc nervózní, ani nemám příliš velké výčitky. Mé rozhodnutí to úplně nebylo, ale zřejmě to bylo nutné udělat. V naší firmě se nikdo s ničím nepáře a jeví se to tak, že všichni jsou nahraditelní.
Jak by řekl miliardář, který vlastní náš holding: „Tak je všechny prostě vyhoďte!“
Mentální kompenzace
Že si já sám zasloužím pochvalu a utěšení, jsem si začal potvrzovat svými nákupy na utěšení mého ega. Dal jsem si po dlouhé době hamburgera v Popeye`s, což bylo zase docela mrzení a taky ultra předražený decaf v miners kavárně na Národní třídě za 85 Kč do papírovýho kelímku.
Cestou domů jsme si řekl, že chci změnu. Šel jsem úplně jinudy. Potkal jsem nový věci a nová místa, která mám vlastně jen kousek od práce, ale nikdy jsem na ně nenarazil, protože mám svou rutinu, kterou neměním, a proto jsem leckdy tak omezený svou pohodlností.
A asi největším bizárem dnešního dne byla paní běžkyně, která se během běhu koukala na nějaký seriál nebo film.